Ľudské príbehy z prvej či druhej svetovej vojny dodnes spôsobujú zimomriavky ľuďom po celom svete. Aj keď v rámci krviprelievania mnohí odsudzujú práve vojakov a pokladajú ich výhradne za bezcitných vrahov, aj oni boli len mužmi so strachom v očiach. Smutný obraz vojny poskytol svojim najbližším aj Vítězslav Hofírka z českej obce Řícmanice, ktorý poslal rodičom pokorný list plný zmierenia i bolesti.
Vítězslav, ktorý počas 2. sv. vojny pôsobil ako dozorca finančnej stráže práporu SOS (Stráž obrany státu), poslal 18. septembra 1938 list svojim najbližším príbuzným. Mladý muž v ňom vyjadruje obavy i zmierenie sa so skutočnosťou, že bol povolaný do vojny ako obetný baránok napospas tým, ktorí ich chcú napadnúť.
O štyri dni neskôr, presne 22. septembra 1938, bol na žandárskej stanici v obci Liptaň zavraždený skupinou miestneho nemeckého obyvateľstva z radov Sudetendeutsche Partei (SdP). O rok neskôr sa jeho matke podarilo nechať previesť pozostatky svojho syna do rodnej dediny, pričom 11. novembra 1946 mu bol in memoriam udelený Československý vojnový kríž.
“Drahá maminko, táto, Milice!
Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek”
Zdroj|Foto: Facebook
